Červnový K.E.D. 2006

"Stránky o ekozahradách a životním stylu respektujícím přírodní zákony, určené lidem,
jimž zdraví naší planety není lhostejné."

Úvodní

Ekozahrada

Rostliny

Klub

Kurzy

Doporučuji

Kontakt

sekce: Kurzy

Červnový Kurz Ekozahradního Designu (K.E.D. 7)
15-18.6. 2006

Sedmý KED nám úspěšně proběhl za slunného počasí opět v Bezdědicích.

Bezdědické pnutí. Zatímco my jsme se učili o popínavkách, popínavky se venku pnuly jak o život. Zimolez zvaný kozí list, přísavník trojcípý zvaný loubinec, víno zvané réva a wistárie zvaná wistárie.

V čem spočívá tajemství šibalského pohledu všech bohyň opouštějících ekozahradní kurzy? Proč se tak sebejistě usmívají? Odpověď na podobné a i mnohem složitější otázky musí být každému vzdělanému ekozahradníkovi přeci jasná: mulč!

Nejdříve prosadíme zákon o ochraně pampelišek, pak protlačíme sněmovnou povinné mulčování, a nakonec získáme kvalitní humus!

Zde jsou. Praví muži, kteří se místo sledování probíhajícího mistrovství světa ve fotbale chtějí dozvědět, jestli původní dřeviny zvítězí nad cizokrajnými a jestli kalina obecná potřebuje vlhko. Gratulujeme k postupu na vývojovém žebříčku, ženy si na vás určitě rády vsadí!

Máte velký hlad? Tak to vám dáme dvě myši ... A talíř koukejte pěkně vyblízat!

V kuchyni bude asi nějaká kočka ...

Kromě toho proběhla degustace syrového lopuchu. Když víte na kterou část se zaměřit, je to lepší a zdravější než kedluben.

Volný program sobotního večera lehce obohatil dobrovolný výlet do Skalky na slovenské přírodní duchovno ve formě písní Miro Žiarislava Šivického. Zpívá krásně. Jen škoda, že tam s ním těch jeho slovanů nebylo víc. Nástroje potřebné k zahrání všech písní nemohly být využité.

Vědci se shodli, že tento po tisíciletí zapomenutý a nyní odhalený plánek pomocí šifrovaných symbolů jasně ukazuje, že zrušíme-li golfový trávník a vysázíme nějaké původní roští, návrat ohroženého klokanopsa Baskervilského do zdejšího kraje je neodvratný.

Ještě poslední tanec a jede se domů! Sázet a mulčovat!

Text a foto
Jaroslav Svoboda

Příspěvek, jenž jsme obdrželi od absolventky tohoto kurzu:

    Před několika dny jsem absolvovala červnový kurz ekozahradního designu a ráda bych se podělila o své zážitky.
    Mám ráda přírodu. Odjakživa se obklopuji rostlinami a když nějakou dobu nejsem pod širým nebem, tak brzy začnu být nervózní. Cítím, že nejsem ve své kůži a že prostě musím ven.
Možná proto už dlouho přemýšlím o tom, jestli bych se nemohla živit nějakým způsobem, kde bych mohla být v každodenním kontaktu s přírodou. Bohužel jsem ale nevystudovala žádnou zahradnickou školu a mé současné zaměstnání je také docela jiné. Tak co dělat?
    Přemýšlela jsem nad formami zahradničení, které by mi nejvíc vyhovovaly. Klasická zahradnictví mi připadala spíš jako velkovýrobny, orientované na produkci těch zelených věcí, které se dají nejsnáze přeměnit na peníze. A tak mě tento druh podnikání neoslovil. Vzpomněla jsem si také, že se mi, v době dospívání, líbily bonsaje – snad pro jejich křehkost, spojenou s houževnatostí. Nevím. Ale když jsem pak o nich četla nějaké knížky – došlo mi, že abych měla hezkou bonsaj, tak jí musím řezat kořeny, musím ji spoutávat, stříhat a všelijak jinak mrzačit. A to se mi nelíbilo. Chápu, že se to v přírodě stává, ale proč rostliny mučit záměrně? To jsem nechtěla.
    A tak jsem hledala dál. Přemýšlela jsem nad možností navrhování zahrad. To mě zaujalo nejvíc, ale i tady to nebylo jen tak. Měla jsem z toho neurčitý, divný pocit, který pak dokreslila následující příhoda. Jednoho dne jsem se náhodou procházela ve vilové čtvrti nedalekého města. Byl hezký den a sluníčko svítilo. Všechny zahrady okolo domů byly vzorně vypucované, nikde ani lísteček nakřivo a všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Ale nějak nebylo. Ten pořádek byl až zarážející. Nikde ani živáčka, ulice působila vyprahle a neslyšela jsem ani ptáky zpívat. A tak jsem se procházela mezi těmi úhlednými trávníky a měla pocit, jako bych byla spíš na nějakém hřbitově, než v přehlídce luxusních zahrad místní smetánky. (Možná se pro tuhle společnost pojem smetánka ani nehodí, protože pampelišku jsem tu rozhodně nikde neviděla.) Všechny ty drahé a rádoby krásné zahrady prostě působily nepřirozeně a uměle. Jako by nebyly vůbec živé. Snad i na tom hřbitově bych si připadala víc obklopená životem. A tohle rozhodně nebylo v pořádku. Navrhovat zahrady by se mi líbilo, ale takovéhle? Kde je ta příroda?
    A tak jsem zase musela čekat a doufat, že to ještě není všechno, že se třeba najde nějaké řešení. A opravdu se našlo, když jsem si jednoho dne přečetla první knížku o permakultuře. Byl to šok. Úplné vysvobození. To bylo to, co jsem hledala, přesně ten pocit. Pocit, že se konečně setkávám s něčím, co mi připadá normální a přirozené. Příroda, ve které se dá žít. Chvílemi to působilo až neuvěřitelně. Zaráželo mě, jak to, že to není všude? Proč se chováme k přírodě tak nelogicky, tak drasticky? Proč, když víme, že je to nepřirozené a destruktivní? Přemýšlela jsem nad tím a napadala mě spousta věcí. Chtěla jsem o tomhle, pro mě novém, způsobu života vědět víc. Možná je ještě nějaká trochu jiná forma, kde bych nemusela mít všude slepice, která by nebyla zaměřená jen na produkci, ale taky třeba jen na pouhou krásu.
    A tak, když mi kamarádka řekla o nějakých ekozahradách na internetu, šla jsem se na to podívat. Psali to, pro mě tehdy neznámí, manželé Svobodovi a mě se to líbilo. Navíc to bylo kupodivu i vtipné. A protože mi postupně ty ekozahrady nedaly spát, tak jsem se rozhodla zkusit jet na některý z jejich kurzů ekozahradního designu. Pořád jsem neměla zcela ujasněnou představu toho, co chci. Jak se k těm zahradám dostat, jak to udělat. Jsou tyhle zahrady skutečně to, co hledám? Doufala jsem, že tam na to přijdu.
    A tak jsem jela. Začalo to ve čtvrtek večer ubytováním. Stihla jsem se ještě na chvilku projít po Bezdědicích a obdivovat tam to neuvěřitelné množství místních koček. Byly všech barev, obkládali s nimi kdekteré okno a velkou část trávníků (asi místo lokálního mulče).
    Ale pak už jsem se musela vrátit, protože začínalo naše první setkání se všemi účastníky při společné večeři. Jídlo bylo pro mě zajímavé a také dost exotické. Všichni byli, asi stejně jako já, trochu vyplašení a tak v místnosti vesměs panovalo nervózní ticho. Po večeři ale každý o sobě něco řekl a atmosféra už byla veselejší.
    Také Svobodovi před námi už nechtěli nic dál skrývat a tak jsme hned začali s úvodem do všech těch tajů, které se nám během dalších dnů měly postupně odhalovat. Zejména Jarda Svoboda se ukázal jako velmi příjemný učitel, ochotný nadzvednout nám ten imaginární mulč a odhalit tu spoustu věcí pod ním, takže jsem večer uléhala s pocitem, že to možná opravdu bude zajímavé.
    Druhý den ráno jsem nemohla dospat a tak jsem okolo šesté hodiny vyšla ven z domu. K mému překvapení jsem tam potkala několik, porůznu roztroušených, účastníků kurzu, kteří na ranním sluníčku cvičili jógu. Překvapilo mě to a tak jsem prchla do polí a vrátila se až za hodinku, kdy už byla snídaně na stole. Hned po ní začala intenzivní výuka, která pak, jen s přestávkami na odpočinek a na jídlo, pokračovala po celý den. A i když venku bylo krásně, tak to, co jsme se dozvídali, bylo úžasné, že kdyby nás tvrdé židle nedotlačili se zvednout, tak bychom se asi vůbec odmítali hnout. Všechno, co jsme se dozvídali bylo tak přirozené, že člověk jen kroutil hlavou a říkal si, že ho to samotného už dávno nenapadalo. Stačilo v podstatě jen kopírovat přírodu. Spolupracovat s ní. Vytvářet uzavřené koloběhy

    A co že se nám to tam vlastně nabízelo? Připadalo mi to jako permakultura, ale trochu jinak – víc určená pro naše podmínky. Těžko to vyjádřit ve zkratce. Nadchly mě staré odrůdy, ekozáchody nebo třeba přírodní jezírka. Znalostí, které se daly naučit v tak krátkém čase, přibývalo a já začínala mít pocit, že mám čím dál víc jasno v tom, jak to funguje a že už i zhruba vím jak na to. Základem všeho bylo mulčování a tak, kdykoliv se objevily nějaké otázky ohledně osázení a my nevěděli, jak je řešit, tak brzy se na ně odpovídalo heslem ve stylu – když nevíš, tak mulčuj! Což se postupně stalo v mnoha obměnách všeobecným vtipem, kolujícím v našich kuloárech, kdy jsme si pak třeba při obědě místo dobré chuti, přáli dobrý mulč.
    No, a tak postupně uběhly všechny tři dny. Dozvěděli jsme se hodně informací a postupně jsme se všichni čím dál víc skamarádili. Ale hlavní přínos celého kurzu byl pro mě v tom, že jsem pochopila celý systém, který za tím vším stojí. Postupně se mi všechny informace začaly propojovat jako kamínky do mozaiky a mě jen překvapovalo, jak to všechno zapadá do mého kontextu světa.
    A tak jsem nakonec našla hodně z toho, co jsem hledala. Vím, že si musím sama zkusit na vlastní kůži, jak to funguje. Ale ať už to půjde úžasně nebo jen částečně, tak mi to nevadí. Těší mě totiž především to, že jsem našla způsob života, který by mě naplňoval. Vytváří to ve mě pocit míru a propojenosti se světem, který už tam někde uvnitř zůstane napořád. A to, myslím, rozhodně stojí za to!

Takže – mulč s tebou, příteli, a vzhůru do sadů.

Mgr. Zdenka Klimešová
V Českých Budějovicích, 21. června 2006