"Stránky o ekozahradách a
životním stylu respektujícím přírodní zákony, určené lidem,
jimž zdraví naší planety není lhostejné."
| Úvodní | Ekozahrada | Rostliny | Klub | Kurzy | Doporučuji | Kontakt |
|
sekce: Kontakt O
autorovi
Jak jsem k tomu přišel
Mé
znalosti permakultury a ekologického zahradního stylu se zakládají na
prostudování téměř veškeré dostupné literatury na toto téma, většinou
v anglickém jazyce, na hromadících
se osobních zkušenostech s pěstováním rostlin, na
experimentování a uplatňování přírodních
metod v praxi na vlastní zahradě, rodovém statku a na předchozích
projektech, na
celoživotním zájmu o veškeré květiny, stromy, keře, jejich požadavky
a funkce v přírodě, na
pozorování přírody, ekosystémů, fungujících i nefungujících zahrad
nejen v ČR, ale i osobní zkušenosti a pozorováních
při mnohaletém cestování a pobytech v
dalších
částech světa (USA + Hawaii, Nový Zéland, Izrael,
Fidži, Malajsie, Thajsko,
Egypt, Maroko a některé evropské země). Žádnou
vysokou školu na toto téma jsem neabsolvoval, protože
žádná taková neexistuje (a možná by raději ani
neměla) a s minulým a současným
odborným školstvím se názorově zcela rozcházím.
Své vzdělávání také rozhodně nepovažuji za
ukončené a ani nedoufám, že by mi příroda někdy udělila diplom za ukončené
studium :-) Je to neustálý vývoj
a příroda nám skýtá možnosti vzdělávání na více než několik
životů. Všude lze bohužel pozorovat pokračující
devastaci této krásné přírody a převládající způsob trvale neudržitelného hospodaření
s půdou. Ale všude jsou také k nalezení i světlé výjimky ve vztahu člověk
a Země, z nichž ty nejsvětlejší
fungují na stejných principech jako příroda, permakultura a ekozahrady. Proto
jsem se pro tento směr rozhodl a veřejně
ho propaguji - je to plnohodnotná alternativa všem
destruktivním přístupům, tedy celkem neodkladná
záležitost :-).
Proč již nenabízím návrhy soukromých zahrad? Hlavní motivací ke vzniku těchto stránek bylo poskytnout zdarma základní užitečné informace a témata k přemýšlení pro každého, kdo o to měl, má a bude mít zájem. V roce 2002 se na webových stránkách objevila i nabídka placených služeb - návrhů a realizací zahrad. Teprve až na začátku roku 2005 jsme s manželkou začali pořádat ekozahradní kurzy. Během toho roku jsem také zjistil, že již nadále necítím, že bych měl pokračovat s návrhy soukromých zahrad - ačkoliv zakázek přicházelo čím dál víc a ani v předchozím roce jsem nemohl přijmout všechny. Přitom lidé, kteří si u mě zahradu objednávali byli opravdu skvělí a bylo zajímavé s nimi komunikovat i tvořit. Musel jsem si ale po každé hotové zakázce uvědomit, že pořád něco není tak, jak bych si představoval. Často jsem byl konfrontován s větou typu "Pane Svoboda, přijeďte se podívat jak Vám to vaše dílo roste". Úspěch při vytváření ekozahrady, finanční zisk a k tomu spokojený zákazník - i každý z těchto bodů sám o sobě je velmi hodnotným oceněním, ale teprve během roku 2005 mi došlo jak je možné, že pořád nejsem 100% spokojen. Má prioritní snaha je (a vždy byla) přiblížit znovu přírodu a její přirozenou krásu lidem, aby se s ní kontaktovali a naučili se s ní spolupracovat. Přijímáním zahradních zakázek jsem musel za zákazníky přejímat až příliš velkou část tohoto kontaktu s jejich půdou, a čím byla má ekozahradní kompozice propracovanější, tím méně kompetentní se někdy její majitel cítil do ní zasahovat. Pak na obou stranách mohl vznikat pocit, že je to "ekozahrada pana Svobody". Proto jsem alespoň při realizacích (pokud byly součástí zakázky) trval na tom, že výsadba keřů nebude provedena "na klíč", nýbrž formou spolupráce s rodinou zákazníka (což bývalo někdy náročné, ale příjemné). Vznikem kurzů jsem toto své dilema vyřešil, protože mám možnost vložit veškerou tvořivost a starost o půdu do rukou lidí samotných a dle svého nejlepšího svědomí jim předat veškeré potřebné informace a správný směr v jejich ekozahradních začátcích. A je na nich, co s tím udělají. Ona totiž neexistuje jen jedna jediná správná ekozahrada pro každý pozemek. Je jich tolik, kolik by tento pozemek mohl mít uvědomělých majitelů, a každá bude úplně jiná (a každá zřejmě bude ta správná). Tímto se omlouvám všem, na které se s návrhem a realizací zahrady již nedostalo a zvu vás mrknout se na naše kurzy. A kde se vzaly rodové statky? Rodové statky částečně přibyly na tyto stránky v roce 2004 a naplno v roce 2005. Přiznám se, že po rodovém statku jsem toužil v podstatě odjakživa, jen jsem nevěděl, že se tomu bude oficiálně říkat rodový statek a že bych se tam někdy chtěl s rodinou trvale přestěhovat. Původní záměr bylo koupit hodně velký pozemek, nejlépe několik hektarů poblíž našeho rodinného domu, kde mě nebude omezovat místo a kam budu moci chodit sázet vše, co se na mou domácí ekozahrádku již dávno nevejde. Takové místo pro volné chvíle na soužití a tvoření s přírodou. Najednou se odněkud objevily knihy o Anastásii, které mě čtenáři mých stránek doslova donutili přečíst :-) svými e-maily a otázkami, zda už jsem je četl. Do toho přišla i má nastávající manželka, vlastnící druhou a pečlivě prostudovanou hromadu těchto zeleno-kýčovitě vyhlížejících knížek, a všechno se to nějak začalo nádherně propojovat. Některé myšlenky tak bezvadně zapadly do mé vize ekozahrad a světlé budoucnosti tohoto světa, že jedinou logickou možností bylo rozšířit svou vizi o pojem rodový statek. A také už bylo načase. Domácí zahrádka totiž už přímo začínala trpět mou snahou na ní něco přidat nebo zkoušet - praská ve švech. Prostě by ráda a dobrovolně byla bezúdržbová a nechaná sama sobě. Přitom to není (zatím) žádná džungle, velká část zahrádky je bylinné patro, které v zimě jen tak zaleze pod sníh a dělá, že se ho nic netýká. Jenom se na ní nevejdou žádné další stromy, protože již po předchozích majitelích obsahuje typicky neekozahradní vzrostlé jehličnaté dřeviny, které jsou tak pěkně vzrostlé, že by již bylo nesmyslné a zcela proti přírodě je odstraňovat (veliká borovice vejmutovka, obrovský smrk ztepilý, smrk stříbrný a douglaska). Po tom, co další část zahrady zabralo rozhodnutí vybudovat kořenovou čistírnu a koupací rybníček, byly možnosti této malé experimentální zahrady kompletně vyčerpány. Permakultura sice hlásá, že i mini-zahrádky mohou plodit velké množství rozmanité potravy, což je samozřejmě pravda a stojím za tím, ale s tím se zcela jistě dlouhodobě nesmíří člověk, který chce mít sad (celý pěstovaný bez řezání a roubování), bezorebná obilná políčka, rozdivočelou zeleninu a vlastní kus lesa, napojený na kvetoucí louku :-). Takže z vysněného "externího" pozemku pro volné chvíle se vyklubala realita pro celý život. Někdy holt může být realita krásnější než sny, je dobré začít si na to postupně zvykat. Jaroslav Svoboda, leden 2006
Odpověď na dotaz - "Přijde nová generace ekozahradních architektů?" Bylo by úžasné, kdyby současná "polomrtvá" sterilní zahradní architektura byla nahrazena armádou ekozahradních architektů, kteří by vytvářeli přírodní a harmonické ráje. Vůbec nejsem proti, ale myslím si, že pravá budoucnost "přírodních architektů" nebude v soukromých zahradách. Bude časem dost návodů na to, aby si ji každý vytvořil sám, a dost nového uvědomění na to, aby byla chuť a motivace to dělat. Pravá budoucnost těchto nových profesí, myslím si, bude spočívat v obnově ekosystémů této planety mimo soukromé pozemky. To, co zde lidstvo na krajině páchalo celá minulá staletí, potřebuje přehodnotit, "opravit" a předat zpět do péče přírody. V porovnání s tím je návrh ekozahrady, rozmístění keřů a ovocných stromů naprosto triviální věc. Lidem, kteří budou chtít napravovat škody v krajině, nebudou potřebné žádné současné vysoké školy a univerzity. Nevěříte? Tak se podívejte kolik je tu škol a studovaných lidí, a jak to tu vypadá. Není nic jednoduššího, než sledovat holou realitu. Lidé s tituly, kteří konají dobro, musí ještě ve vlastním volném čase a z vlastního nadšení dostudovávat to, co se na školách neučí. Nejdůležitější vlastností přírodních architektů bude vnitřní probuzení, cítění živé přírody, zodpovědnost vůči budoucím generacím a geomantické schopnosti pro práci s krajinou (které se dají vědomě vypěstovat). Když stát přestane sponzorovat další destrukci a nesmyslné betonování všeho možného, najde se i dost prostředků jak zaplatit nejen tyto lidi, ale i potřebné krajinné úpravy. Jde jen o to, kdy tyto změny nastanou. Buďme optimisté a doufejme, že lidstvo zmoudří dříve, než k tomu bude donuceno vážnými následky svého počínání. J.S., březen 2006
|
|
|
