Princip rodových statků

Rodové statky jsou další možnost, jakým způsobem se dá na této planetě žít. Možná to není cesta pro každého, ale možná patříte k lidem, kteří ke svému každodennímu životu potřebují pravidelný kontakt s přírodou, čerstvý vzduch, zdravé potraviny, kvetoucí louku, stromy, jezírko a dostatek prostoru, který patří jenom vám a vaší rodině, a zůstane i mnoha příštím generacím.

Rodový statek je pozemek o rozloze hektar a více, skládající se z mnoha přírodních a užitečných prvků, jako je ekozahrada s jedlým ovocným lesem, jezírko, sad, louka a les. Je ohraničený volně rostoucími živými ploty z původních druhů keřů, které mohou být v případě potřeby doplněny o další řadu vyšších dřevin fungujících jako větrolamy.

Výsadba a pěstování všech plodin je založeno na principech permakultury a přírodních metodách hospodaření. Ovocné stromy se mohou pěstovat pravokořenné, bez řezu a jiné údržby, jejich zdraví a hnojení zajišťuje pestrost vhodně zkombinovaných rostlinných společenstev.

Louky které mají kvést a nezarůst lesem se musí jednou až třikrát ročně pokosit a shrabat, proto si naplánujte jen tolik luk, aby to bylo zvládnutelné s radostí. Zbytek pozemku, který nechcete udržovat a chcete z něho mít výnosy, můžete nechat zarůst "lesním" lesíkem, kde lze pěstovat dřevo, houby, lesní plody, a mít různé lavičky a tajemná místa. Lesík na pozemku vytváří vhodné mikroklima, svěží vzduch, chládek i útočiště pro drobná zvířata.

Zvířata domestikovaná můžete chovat, jen pokud vás to baví, nebo je chcete jíst. Při veganském nebo vegetariánském způsobu stravování můžete ušetřit spoustu práce a být velmi snadno potravinově soběstační (a zřejmě i zdravější). Osobně chovám jen zvířata, která prospívají pěstování zeleniny, například kachny indické běžce, vášnivé požírače slimáků. Snášejí i chutná vejce a jsou to zábavná stvoření. Slepice mohou pomáhat při tvorbě záhonků. Vhodná plemena psů ohlídají prostor proti lidem i větší zvěři, která požírá mladé stromky.

Bude příroda fungovat?

Žádné pohádky ani zázračné marketingové novinky, vše už bylo vyvinuto přírodou během milionů let, a to k naprosté dokonalosti. Využíváme to, co již dávno na celé planetě existuje a funguje, pouze si to poskládáme po svém.

Se znalostí přírodních zákonů a permakulturních metod je možno minimalizovat objem práce, a zásobovat zdravou potravou celou rodinu, která zde trvale žije. Vzniká i mnoho přebytků na rozdávání, zpracování nebo prodej.

Rodovým statkem tedy rozhodně není myšleno žádné velké stavení typu současných a minulých vesnických statků, ani farma na větší chov zvířat. Nepříjemná dřina a systémy vesnických statků minulých století asi nejsou pro nás lákavým příkladem.

(Objevíme-li princip, jak si vegetace vzájemně pomáhá v přírodě růst,
můžeme to výhodně využít i při pěstování kulturních druhů zelenin, bylin, keřů a stromů)

Nestačí jen ekozahrada?

Někomu ano, každý se cítí dobře na jiné rozloze pozemku. Každá ekofarma může v sobě zahrnovat i rodový statek a každý rodový statek může obsahovat ekozahradu. A každá ekozahrada může obsahovat krásný domeček z přírodních materiálů, plus spoustu dalších prvků, o kterých se rozepisuji na svých stránkách www.ekozahrady.com.

Ne, zachraňujeme půdu před zničením zemědělci, pro příští generace. Pouze malá část toho, co se neefektivně strojně, chemicky a ropně pěstuje na polích, je určena pro konzumaci lidmi, mnoho plodin se pěstuje pro dotace a různé nesmyslné účely (zbytečná biopaliva pro zastaralé technologie motorů, palivo do elektráren, výkrm zvířat v koncentračních táborech). Půda degraduje každým rokem, je to oficiálně známo, ale není na to žádné oficiální řešení. Ani velkovýrobní ekozemědělství to nespasí. Pouze malé farmy a rodové statky mohou pečovat o půdu efektivně a eticky, aby stále nedegradovala až do fáze mrtvé pouště, ale naopak zcela přirozeně svou úrodnost a živost zvyšovala (díky obnoveným přírodním koloběhům). Každá rodina může mít svůj rodový statek, půdy je na to dost (a to počítáme jen ornou, nikoliv volnou krajinu, lesy atd.). Čím dříve se to stane, tím lépe. Dokonce i v přelidněných zemích světa může mít každá rodina svůj hektarový rodový statek, ale je potřeba využít dávno ověřené permakulturní metody a začít zúrodňovat pouště, které například v Číně a Indii tlačí na města a stále se zvětšují. Většina pouští je výtvor lidí, pod pískem najdete zbytky pařezů. Jak říká kolega Holzer, "Kde je vůle, tam je cesta".

Co je k tomu potřeba?

Aby takový rodový statek mohl vzniknout, je potřeba, aby lidé kteří ho zakládají zároveň měli chuť kopat díry do kterých budou sázet stromy a keře. Aby je bavilo shánět a potom i jíst vlastní ovoce, jedlé trvalky, rozmanité odrůdy zelenin, obilí a luštěnin. Možná budou muset svůj pozemek oplotit lesnickým pletivem proti zvěři a dopisovat si občas s úředníky. Také budou potřebovat trpělivost, než se z holé pláně osázené malými proutky a výhonky stane krásná přírodní oáza. Také si budou muset hrdě stát za svými názory do té doby, než bude v této společnosti normální na tak krásném a smysluplném místě trvale žít.

(Kontrast ožívající džungle rodového statku v popředí, s průmyslově "obdevastovávanou" půdou v pozadí)

Je to snadné?

Rodový statek nás v počátečním stádiu může pěkně otestovat, jestli to myslíme opravdu vážně. Abychom byli úspěšní, potřebujeme silný záměr a nadšení. Příroda toho hodně může dělat za nás, ale v počátku, na holé půdě, skoro všechno musíme udělat my, a je toho dost. Existuje i zlatá střední cesta, postupná, dle vlastních momentálních možností.

Můžeme klidně tvořit rodový statek o víkendech, a za dva až tři roky máme vše vysázeno a plus mínus pod kontrolou. Jde to ale i rychleji, i pomaleji. Aby pozemek harmonicky fungoval a plodil co nejdříve, to vyžaduje od jeho majitele jistý vklad vlastních sil, hodně myšlenkové energie, určitou změnu životního stylu, ochotu se stále vzdělávat, a také investici času.

Že čas nemáme? Můžeme přehodnotit, jak trávíme své dny a jaké duševní i materiální hodnoty nám to vlastně přináší. Pro koho pracujeme? Čemu sloužíme? Chceme to takto i nadále? Kolik života nám ještě zbývá? Má smysl honit se za kariérou? Možná i děti budou raději, když se budete více věnovat sobě a tomu co vás láká.

Rodový statek je zásadní investice do vlastního života a vlastního rodu. S každým dalším rokem se potřeba práce na pozemku snižuje a výnosy se zvyšují. Příroda umí pěstovat rostliny. Výsledné dílo může být díky permakultuře a přírodním metodám velmi snadné na údržbu, nicméně počátky jsou vždy nejnáročnější. Zhruba po pěti letech máte vyhráno a s minimální údržbou (hlavně kosení a hrabání louky) vám už vzkvétá a plodí váš jedinečný pozemský ráj.

Z mnoha zdrojů zároveň, což dodává rodovým statkům velkou pestrost a tím zvýšenou stabilitu:-). Permakultura došla k velikosti plus mínus jednohektarového pozemku jako k ideálnímu harmonickému pozemku pro soběstačnost rodiny, a zároveň k vytvoření ideálního jedlého ekosystému, který skýtá dostatek prostoru na pěstování dřeva, chov drobných zvířat a pěstování všech druhů plodících stromů.

Mnoho lidí k touze po hektaru/hektarech došlo individuálně. Já jsem například už ve velmi raném věku tíhnul k vizi mnohahektarového pozemku. Toužil jsem po "vlastním poli" od svých deseti let, protože jsem místo hraní si s vrstevníky odmalička pěstoval a množil stromy (a kaktusy, trvalky, a choval ryby) a neměl je na zahradě kam sázet. Naproti domu, přes údolí, byly opuštěné rozlehlé polní pozemky o velikosti několika hektarů, postupně zarůstající stromy, které mne magicky lákaly a pořád jsem tam chodil na průzkumy. V mých 12 letech (rok 1989, revoluce) jsem přemlouval rodiče, abychom je koupili. K tomu nedošlo z různých důvodů (zrovna se rozváděli), ale velkorysé sázecí plochy mne fascinují dodnes, a vidím v tom velký smysl. Tak jsem si to později splnil, jen na jiném místě, a také proto jsem se stal velkým propagátorem rodových statků.

Největší zásluhu na všem ale nese slečna/paní Anastasie ze sibiřské tajgy :-), skrze pana Vladimíra Megreho, autora série knih Zvonící cedry Ruska. Teprve ona doopravdy definovala rodový statek jako místo, který by měla mít každá rodina, a vnesla do této myšlenky mnoho dalších rozměrů. Název "rodový statek" vytvořila Anastazia a mezinárodně se vžil, v mnoha různých překladech. Tyto knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, statisíce lidí, kteří by jinak marnili životy v panelácích nebo na předměstí, díky nim sází stromy a nachází hlubší smysl v novém tvoření. Každému, kdo případně alespoň koutkem mysli zvažuje založení rodového statku tuto literaturu doporučuji. Je to trochu román, trochu permakultura, trochu sci-fi. Někdo se nad nimi ušklíbá, ale dáte-li jim šanci bez předsudků a s otevřeným srdcem, každopádně mají obrovskou sílu a stojí to za to.

To je individuální. Asi tolik, kolik stojí auto. To je také různé, že. Většinu lidí pozemek vyjde cenově zhruba jako starší ojeté auto. V roce 2014 lze u nás koupit hektar orné půdy, travního porostu nebo sadu zhruba za 100.000 Kč. Čím blíže jste velkých měst, tím více cena stoupá, někdy i na mnohonásobky, protože se tam spekuluje s developerskými záměry (stavby domů, hal,..). Jsou ale i velmi levné pozemky daleko od civilizace, na svazích, v pohraničí, i v nádherných místech, kde se ještě dá hektar pořídit třeba za 20 až 40tis. Kč, jako to bylo před dvaceti lety běžné. Chcete-li prioritně na pozemku začít žít, bydlet ve větším domě, vyplatí se investovat do velkého pozemku, na kterém stojí již nějaké stavení, stodola, ruina, a dá se snadno získat stavební povolení. To pak vyjde dráž, ale může se to vyplatit.

Shrnuto - kdo chce, může se vejít (v roce 2014) s koupí hektaru, i s kompletním osázením dřevinami a oplocením lesnickým pletivem, přibližně do 150tis kč. To je dle mého názoru opravdu ta nejlepší možná investice, jakou v dnešní době lze udělat. Horní finanční hranice pořízení a založení rodového statku je samozřejmě naprosto neomezená, ale rozhodně lze konstatovat, že to není jen úlet pro bohatší lidi. Časem, po určitém úsilí, vám přírodní statek začne dávat mnohonásobně zpět. To od bytu v paneláku, domku, auta, nebo penzijního pojištění očekávat nelze. To umí jen příroda.

Dá se předpokládat, s blížící se neúnosností naší civilizace, a doslovného "otrávení" lidí městy, že rodové statky budou hlavním způsobem bydlení a žití na této planetě. Je jen otázkou času kdy. Roky, desítky let, staletí? To je pro vzrostlý dub zanedbatelný časový úsek, ale pro nás je velký rozdíl, jestli své ovocné stromy, kaštanovníky a ořešáky vysadíme letos, nebo až za dvacet let.

(Z této plochy bude postupně malý lesík - část stromků je vysázeno, část roste sama jako nálety.
Zde už se nemusí nikdy kosit ani hrabat. Přebytečné stromy jednou poslouží jako palivo, nebo štěpka ke zkompostování a zúrodnění záhonů.)

Přehodnocení hodnot

Tvůrci rodových statků obvykle procházejí velkou životní transformací. Uvědomují si, že většina věcí, které si můžeme za peníze koupit, skončí na skládkách nebo aspoň doufejme někde na recyklační lince. Počítače, telefony, drahé oblečení a spoustu jiných věcí od proměny v nepotřebný odpad odděluje pouze krátký časový úsek. Naopak vhodně vybrané dřeviny a trvalky se vysadí a rostou, mohou se množit, obdarovávat nás životně důležitými produkty. Po odumření se přemění v úrodný humus, který nás dále může živit, skrze potomky těchto rostlin. Zvířata se sama množí.

Domy, byty, paláce, chrámy i hrady chátrají, jednou z nich zbyde jenom suť (nebo spolykají velké investice a množství práce pro další údržbu), ale úrodná a stále úrodnější půda hodnotu získává (stačí na ní neprovozovat konvenční zemědělství). I to nejdražší auto se den za dnem více blíží prapodivné hromadě šrotu, nežli hodnotnému daru pro příští generace. Strom je každým rokem cennější, dává kyslík, humus, plody i dřevo, nové stromy.

Jablka v obchodu jednoho dne být ke koupi nemusí, ale na vašich stromech se vždycky objeví znovu, úplně zdravá a zdarma. Peníze se mohou přes noc stát bezcennými papírky, které nic víc než trochu tepla v krbu nevyprodukují. Semínka rostlin vždycky mohou plodit nové rostliny a nová semínka, nezávisle na vládách, státech a bankách.

Založit rodový statek může znamenat stát se zakladatelem té nejzákladnější a nejopravdovější
hojnosti svého rodu, jaká je na této planetě, po opuštění všech iluzí, možná...