"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"

Předchůdci rodových statků, 
aneb už se to někde zkusilo?

    Existují nějaké podobné snahy o realizaci nové vize venkova, založené na přírodním životě? Existuje nějaká nám kulturně blízká snaha v minulosti? A co snahy ve světě, dá se tam nalézt nějaké inspirace?

Ekovesnice

    Jednoduše řečeno ekovesnice je sídlo nebo osada, kde lidé žijí v rovnováze s přírodou. Je to městské nebo venkovské společenství, jehož členové se snaží vytvářet kvalitativně bohatý životní styl, aniž by čerpali ze Země více, než kolik jí vrací. Ekovesničky směřují k trvalé udržitelnosti tím, že dávají velkou prioritu tématům jako je: ekologické stavitelství, obnovitelné zdroje energie, lokální ekologické zemědělství, udržitelná ekonomika, sociální a rodinná podpora témat jako: kulturní pestrost, rituály a oslavy, společné přijímání rozhodnutí a celostní zdravotnická péče.

    Naše vize obnovy venkova splňuje kritéria dnešních ekovesnic. V minulosti byli ekovesnice považovány za okrajové a idealistické osady, nyní se postupně stáváme svědky a v lepším případě spolutvůrci hlavního proudu ekovesnic, které zahrnují principy života blíže přírodě a přitom zapadají do proudu obvyklého životního stylu a očekávání. Takovéto ekovesnice umožňují vysokou rozmanitost jednak v sociálním složení lidí a v jejich jednotlivých zájmech, ale také i v tom, jaký dílem se jednotlivci na chodu ekovesnice sami podílejí. 

Eubiotické hnutí v ČR

    Eubiotiku u nás založil, propagoval a rozvíjel ve 20. a 30. letech prof. MUDr. Stanislav Růžička, inspiroval se v anglickém „Hnutí zahradních měst“. Stručně řečeno se jednalo o „zdravý jednoduchý polozemědělský život v souladu s přírodou“, jehož součástí bylo i vegetariánství.

  Tedy v době První Republiky se československé eubiotického hnutí snažilo zakládat tzv. "eubiotické osady". Nejdále se ve svých snahách dostali v Bratislavě (Slavičí údolí) a v Praze (pozemky mecenáše Svobody okolo dnešní ZOO v Troji). Další osady byly plánovány v Plzni a Brně. V pozůstalosti MUDr. Ctibora Bezděka, jednoho z čelních českých eubiotiků a též zakladatele Etikoterapie - léčby mravností se dokonce našel i dokument o plánované zahradní osadě pro ruské emigranty. Bohužel tento slibný vývoj zcela zničila 2. světová válka a nástup komunistů. Eubiotikové počítali s výměrou minimálně 2000 m2 na jednu rodinu a individuální vlastnictví bylo změněno na kolektivní, což je odlišné od naší vize.
Za první republiky eubiotiku podporovali mnozí a věřili, že je to nejlepší cesta pro uzdravení problémů tohoto světa. Bylo tehdy mezi nimi mnoho lékařů a lidí s vysokými akademickými hodnostmi.

Findhorn ve Skotsku  

    Jednou z celosvětově nejznámějších komunit je Findhorn, skotská komunita založená  roce 1962 P.a E. Caddyovými a D. Macleanovou. V současnosti je to největší mezinárodní komunita v Británii, tvoří ji více než 400 lidí ze 40 zemí světa, kteří zde žijí a pracují. Jejím základním článkem je Nadace Findhorn, která mimo jiné spolupracuje i s OSN. Komunita se označuje jako "centrum spirituální výuky a osobní transformace". Každoročně nabízí mnoho akcí a programů, které ročně navštíví více než 4000 návštěvníků.
Již od počátku je Findhorn znám ve světě díky svým experimentům s novými modely holistického a trvale udržitelného životního stylu. Spolupráce s přírodou je hlavním aspektem práce komunity, která se ve svých počátcích proslavila svými krásnými zahradami, jenž vznikly v nepříznivých podmínkách písečných oblastí poloostrova Findhorn.

Aurovil v Indii  

    Projekt 50 000 města Aurovil v Indii, který byl založen za finační podpory indické vlády, UNESCO a mnohých sponzorů z různých států v roce 1968 manželkou zakladatele Integrované jógy Šri Aurobinda – Mirou Rišar. Na slavnostním zahájení byli přítomní představitelé 121 zemí a 23 indických států. A Aurovil měl být dle charty Mirry Rišar „centrem duchovních a materiálních výzkumů, připravujících živou realizaci skutečné lidské jednoty“

.

Avšak po smrti Mirry Rišar začaly ostré konfrontace mezi duchovními Ášramu Šri Aurobinda a duchovními Aurovilu a v roce 1980 musela zasáhnout indická vláda a v osadě se objevila stálá policejní stanice.
Dnes v Aurovilu žije 1,2 tis. obyvatel oproti  50tis. a víc, jak to předpokládali organizátoři.

Možná že příčina neúspěchu tkví v následujícím: Aurovilec, jenž má povolení, má právo si vystavět dům, ale právnicky země na níž stojí dům, náleží Aurovilu. Země se kupuje za prostředky Aurovilce, ale na jméno Aurovilu. Takže to vychází, že důvěra se prokazuje Aurovilu, ale k žádnému z jeho obyvatel plná důvěra není. Každý obyvatel je závislý. Naše vize obnovy venkova je v tomto bodě odlišná. Respektuje osobní vlastnictví půdy.

 Zahrádkářská družstva Ruska a myšlenky V. Megreho

    Zahrádkářská družstva v Rusku existují již roky a čítají 300 rodin a více. Každé z nich je řízeno 1-2 lidmi, většinou důchodci. V roce 1997 obyvatelstvo samostatně pěstovalo 90% brambor, 77% ovocných kultur, 73% zeleniny. Zahrádkářská družstva v Rusku v postatě odpovídají principům ekologických osad. Zahrádkáři svým způsobem života ukazují svůj duchovní růst ne slovy, ale ve skutečnosti - zasadili milióny stromů a díky jejich úsilí na statisících hektarů jež se považovali za pustou, neplodnou a tzv. dumpingovou půdu, teď kvetou zahrady.

    Velkou inspirací pro formu ekozahradních rodových statků jsou myšlenky ze série knih Zvonící cedry Ruska od Vladimíra Megreho. Ty byly takovou inspirací pro tamní čtenáře, že krom jiného začali psát dopisy presidentovi Putinovi, což podpořilo schválení Federálního zákona o Osobním pomocném hospodářství státní dumou v roce 2003. Tento zákon otevírá možnosti získat půdu na vytvoření rodového statku (pomocného hospodářství) zdarma a dále podporuje drobné farmáře tím, že produkce na statku nemusí podléhat zdanění. V Rusku a na Ukrajině vznikají tamní rodové osady po desítkách - některé nově na zelené louce některé jako součást stávajících vesnic. Jedná se o postupný proces organizovaný a převážně financovaný jednotlivými osadníky, specifický dle jednotlivých regionů a životních podmínek v zemi.

Jak jsme se nechali inspirovat?

    Zmínili jsme pouze několik příkladů a každý z nich nás něčím inspiroval. Naše obnova venkova a tvorba ekozahradních rodových statků je plně v souladu s myšlenkou ekovesnice, která využívá jak tradiční přístupy tak i moderních vědecké poznatky. U eubiotického hnutí se shodujeme především v jeho ideové části, neboť také věříme, že život na ekozahradních statcích v souladu s přírodou je jedna z možných cest pro uzdravení problémů tohoto světa. Je pro nás také potěšením, že v nedávné historii Čech, existovalo a působilo hnutí, které nám tolik mluví z duše. Findhornská komunita je inspirativní především vztahem k pěstování plodin a k přírodě a též svým vzdělávacím a kulturním programem. U Aurovilu je zajímavý hlavně pokus vytvořit projekt zapojující místní vládu, mezinárodní organizace a další sponzory. Zahrádkářské hnutí v Rusku je hodnotné především v pozitivní proměně krajiny a samozásobování potravinami a ruští osadníci s sebou přinesli myšlenky na změnu státní legislativy, která by umožnila, aby každý občan mohl snáze získat a pečovat o kousek své rodné země velikosti ne méně než jeden hektar. Knihy o Anastasii od V.Megreho všeobecně vzbuzují v člověku velké nadšení a touhu změnit svůj život k lepšímu. Plnohodnotně svou duchovní a emoční silou nahrazují zde ve střední a východní Evropě to, co v anglicky mluvících zemích vytváří prakticky založené permakulturní hnutí a místní autoři. Tyto dva trendy se již začaly slučovat a postupně a nezadržitelně vytvářejí podmínky pro celospolečenské změny k trvale udržitelnému životu. Za to jsme vděční, a jsme rádi, že můžeme přispět svou troškou do mlýna.

Rodové statky se u nás v Čechách již také na mnoha místech zakládají a spolu s nimi  se vytvářejí nové a světlejší dějiny v hospodaření s půdou.

Květoslava Svobodová a Jaroslav Svoboda