"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"

Rodové statky 
jsou především určeny našim dětem

 

Je známo, že každý člověk, ať je kdekoliv, se vždycky rád vrací domů, tam kde se narodil a kde vyrůstal. Dokonce se v jedné krásné písni zpívá „kde domov můj ….“ Děti vyrostlé na své krásné velké rajské zahradě budou dozajista také vědět, jak se v sadě skví z jara květ, jak bory šumí, jak vypadá nádherná louka a jak chutná čistá voda. Budou vděčné svým rodičům, že mohou vstávat za zpěvu ptáků a jít si ranní rosou utrhnout ovoce přímo ze stromu. 

Kéž se narodí co nejvíc dětí, které budou mít to štěstí, mít vlastní strom nebo záhonek, a jejich domovem nebude malý betonový byt v bůhvíkolikátém patře domu nad rušnou ulicí, kde se místo voňavých květin a přírodního koupacího rybníčku naskýtá výhled na parkoviště supermarketu a stresované lidi spěchající za každodenními povinnostmi. 

Děti na ekozahradním statku mají mnohem radostnější a optimističtější pohled na svět. Už jen proto, že jejich rodiče jsou šťastní, žijí plnohodnotný život, i po mnoha letech se stále milují a svou budoucnost si tvoří společně. Mohou si to dovolit, mají dostatek času a dokonale zabezpečené veškeré své materiální potřeby. Utrácejí za živobytí méně než jejich bývalí sousedé v paneláku, ale na rozdíl od nich mohou trávit kolik času chtějí na deseti tisíci metrech čtverečních svého soukromého ráje. 

    Život dítěte na ekozahradním rodovém statku je kapitola sama pro sebe. Člověk vyrůstající odmalička v přírodě a živící se čerstvými plodinami z vlastní produkce zůstává napojen na nekonečné síly vesmíru, země a energie živých rostlin. Nemusí plnit svou mysl všeobklopující šedí a technickou stránkou velkoměst, která je poruchová, rychle zastarává, chátrá a nepředstavuje tak žádnou trvalou hodnotu, na rozdíl od stromu, který žije stovky let, plodí, produkuje kyslík a než zemře, tak z genů jeho semen již rostou desítky dalších stromů, které zajistí věčný koloběh zeleně a tím i lidského blahobytu. Člověk z ekozahradního statku je neochvějně přesvědčen, že potrava nevzniká v továrnách ani v supermarketech. Považuje téměř za jisté, že i ten sebemenší kousek jídla vyrostl z půdy a že velmi záleží na tom, kdo a jak ho vypěstoval. Ví, že by mu jídlo tak nechutnalo, pokud by bylo průmyslově hnojeno, mnohokrát postříkáno insekticidy a herbicidy, vyseto i sklizeno těžkou technikou, opakovaně tepelně zpracováno a mraženo, následně chemicky konzervováno či ozařováno, přibarveno, uměle dochuceno, zabaleno do plastového obalu a potom mu bylo prodáno za peníze, jež musel vydělat prací, která ho nebaví a okrádá ho o cenný čas jeho života. Obyvatel rajské zahrady se jen usmívá a dobře ví, že je lepší si za pomoci metod přírodního hospodaření vše téměř bez námahy vypěstovat na vlastní půdě, užívat si přitom bezezbytku dny svého života a nepracovat zbytečně  pro firmy, které kvůli honbě za vlastními zisky zapomněly na právo lidí žít ve zdravém a příjemném prostředí.  Vpodstatě je to všechno tak jednoduché!

Jaroslav Svoboda 

Vědci tvrdí, že děti se vzdalují přírodě

Článek je převzat z EkoListu 12/2005

     Dnešní děti tráví méně času v přírodě, některé se jí dokonce bojí a štítí. Jsou fyzicky neobratné a méně manuálně zručné, než bývali v dětství jejich prarodiče či rodiče. Mají taky horší orientační smysl a cit pro počasí. A prý jsou k přírodě lhostejnější. Tvrdí to alespoň čeští odborníci.

    Na semináři v pražském ekologickém centru Toulcův dvůr se 11. listopadu sešli sociologové, psychologové, ekologové, pedagogové i zástupci státní správy, aby představili své poznatky a zkušenosti. A aby diskutovali o tom, zda se nejmladší generace odcizuje přírodě a jaké jsou možnosti ji ve vztahu k přírodě pozitivně ovlivnit. Ačkoli se asi většina dospělých shodne, že dnešní děti tráví svůj volný čas jinak, než ho trávili v dětství oni sami, moc exaktních výzkumů či sociologických průzkumů na toto téma se zatím neobjevilo.  

    Osamělými vlaštovkami jsou právě výzkumy prezentované na zmíněné konferenci. Například socioložka Helena Vostradovská a bioložka Hana Klonfarová zjistily, že kromě problému nadváhy a snížené imunity vyplývají z omezeného pobytu v přírodě i další důsledky. Zejména městské děti prý mají špatný odhad vzdálenosti a špatnou orientaci v terénu, nedokážou odhadnout počasí, a špatně se proto obléknou, nedovedou si věci v přírodě dát do souvislostí (například že borová šiška bude pod borovicí).

    Varovné podle vědkyň je, že dětem chybí odpovědnost za přírodu, naopak jsou k ní spíš lhostejné. Pokud budou mít v rukou moc, můžou takoví ekologičtí deprivanti v budoucnu na přírodě napáchat spoustu „zločinů“. Na druhou stranu, obě odbornice hned na úvod své přednášky zdůraznily, že romantická představa, podle které byl člověk v minulosti s přírodou úzce spjatý, se ve světle historických nálezů ukazuje jako mylná.  

    Zahrada les nenahradí
    Výzkumný pracovník Josef Zelenka zkoumal dětské představy o světě, kde dnešní děti žijí, pomocí metody takzvaných kognitivních map. Nejprve měly děti kreslit svět, kde žijí, a poté svět, v němž by chtěly žít. On poté hodnotil, jaký podíl na kresbách představují prvky přírodní a jak jsou zastoupeny prvky vytvořené člověkem. Mnoho kreseb se světy, kde by děti chtěly žít, úplně postrádalo přírodní prvky, některé dokonce představovaly svět technický, plný domácích kin a počítačů. „Odhadoval bych to tak na 7–10 %,“ říká Josef Zelenka. Převažovaly však obrázky smíšené, na nichž se objevovaly domy, slunce, stromy, někdy les, ale také exotické končiny, ostrovy s palmami či hotely u písčitých pláží.

    Sociální psycholog Jan Krajhanzl zase prováděl výzkum emočních reakcí na přírodu mezi školáky z Prahy a Hradce Králové. V dotazníku se dětí ze třetí, páté, sedmé a deváté třídy základních škol ptal, jestli by vzaly do ruky velkého brouka, jestli by se při bojové hře zahrabaly do listí, jestli by se v horku vykoupaly v bahnitém rybníku apod. Ukázalo se, že ve strachu z přírody se vůbec neliší děti z rodinných domků se zahradou a děti z paneláků. Podle jedné z účastnic semináře je to změněnou funkcí zahrad – slouží jen pro bazény nebo letní posezení, grilování masa atd., nebývá na nich kromě anglického trávníku a pár keřů či skalniček vůbec nic. Děti se tak nesetkají s přírodním koloběhem prostřednictvím pěstování zeleniny či chovu drobných hospodářských zvířat.

    Na chatu, na kola, akčně
    Výzkum rovněž nepotvrdil, že by děti z hlavního města měly méně zkušeností s přírodou než děti z krajského města. Ukázalo se však, že strach z přírody je spíš založený na předsudcích než pudový. Čím starší děti na dotazník odpovídaly, tím víc se přírody bály. „Domnívám se, že je to způsobeno ovlivňováním dětí médii. Třeba hororovými filmy, v nichž jsou zvířata zobrazována v negativním světle,“ řekl Jan Krajhanzl.

    Socioložka Květa Jechová, která zkoumala chování starších školáků v hlavním městě ve volném čase před 30 lety a nyní, vidí problém v tom, že chybí místa, kde by děti mohly trávit svůj volný čas, aby neseděly doma u počítače. Školní hřiště jsou odpoledne a o víkendech zavřená, protože školy nemají peníze na jejich hlídače. Prostor ke hrám je minimální. Dvě třetiny dětí mají možnost jezdit s rodiči na chatu, ale ve srovnání se stavem před 30 lety dětem výrazně ubylo příbuzných na venkově. Proto nemají možnost vidět skutečný venkovský život, například poznat zblízka zemědělství. Většina dětí prý ani nepovažuje život na venkově za kvalitní, spíš je nudí. Pod pojmem pobyt v přírodě si představují nějaké aktivity, třeba návštěvu ZOO a výlet na kole nebo na bruslích, nikoliv obyčejnou procházku.

    Jak mnozí z vědců, tak hlavní pořadatelka semináře a zakladatelka Toulcova dvora Emilie Strejčková se shodli, že pozitivní vliv kromě rodičů může mít ekologická výchova ve volném čase – třeba turistické a skautské oddíly. „Jenomže například finance ze strukturálních fondů EU na ekologickou výchovu je možné čerpat až pro mládež od patnácti let. A to je podle nás už pozdě,“ upozorňuje Emilie Strejčková. Pomoc při podpoře ekologických projektů ve městech hned slíbila ředitelka odboru ekologie lidských sídel a člověka z Ministerstva životního prostředí Martina Pásková. „Musíme spojit své síly, protože i člověk je svým způsobem ohrožený druh,“ říká Martina Pásková.

EkoList 12/2005

[ Ekozahrada nebo rodový statek ] [ Vtipná obnova venkova ] [ Zahrádkářův splněný sen ] [ Přírodní hospodaření ] [ Volba je jen naše ] [ Ekologův statek ] [ Za jeden provaz ] [ Víc stromů ] [ Statky pro děti ] [ Od myšlenky k činům ] [ Vyprázdněná Lhota ] [ Plot pro radost ] [ Sepp Holzer ] [ Brloh nebo zemljanku? ] [ Peníze budou ] [ Zlatá střední cesta ] [ Cesta z města ] [ Předchůdci rodových statků ] [ Odvážným štěstí přeje ] [ Info o GMO ] [ Háj moudrosti ]