"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"

Vybíráme si sami co chceme 
a co dostaneme

Jsme lidé, a tak děláme mnoho různých lidských činností. Studujeme, abychom získali dobře placenou práci, chodíme do práce abychom dostali peníze, utrácíme je abychom mohli jíst a bydlet, jíme a bydlíme abychom mohli žít. Zamyslíme-li se důkladně, zjistíme, že záměrem všeho co děláme je v první řadě přežití, další metou se stává nadprůměrný život a nejlépe naprostý blahobyt. Blahobytem má být co nejlepší a nejspokojenější život. Někteří velmi bohatí lidé ovšem zjistili a názorně světu ukázali, že pouze dokonalé materiální a finanční zabezpečení nám štěstí a životní pohodu automaticky nezaručí. Například auta nejsou skutečným smyslem života. Jsou dopravními prostředky, které nemohou nijak nahradit třeba šťastný partnerský vztah, zdraví, nebo úsměv vlastního dítěte. Někomu z nás se opravdu může zdát, že naše lidská společnost spěje k bodu, kdy její  fungování začíná ztrácet logiku a že zde žijeme na úkor vlastních potomků. Byrokracie je krajně přebujelá a samoúčelná, nemáme chuť a sílu něco dalšího ve svém životě tvořit, vnímáme devastaci vlastního životního prostředí a co je nejhorší, cítíme bezmoc na tom cokoliv změnit. Také přestáváte vidět smysl v rozvíjení povrchního konzumního blahobytu, který je založen na rabování a ničení planety Země, která by čistě teoreticky i čistě prakticky měla být domovem vašich dětí, vašich vnoučat, jejich dětí a jejich prapravnoučat? 

    V dnešní realitě ani zaměstnání pro mnoho lidí není jejich vytouženým smyslem života, ale prostředkem pro získání toho, co jejich opravdovou touhou je. Dovolená, nákupy, televize, pobyty v přírodě, víkend na zahrádce, nebo trocha času s knihou u krbu jsou mnohdy jedinou odměnou za veškeré to úsilí a čas. Je očividné, že málokdo v dnešní společnosti žije svůj vysněný život, protože je přespříliš zaneprázdněn udržením současného života a veškerého technického a sociálního zázemí, které se k tomu všemu jaksi nabalilo. Píšeme si do diářů neodkladné povinnosti a věci, které musíme udělat a věci které musíme koupit. Přitom uhrazujeme stále rostoucí částky na složenkách za to, aby naše existence v této společnosti byla vůbec možná, nebo lépe řečeno - legální. Čekáme již od nástupu do první třídy ve škole, že všechno tohle „musení“ a zodpovídání se někomu za svůj život jednou skončí. Stále na něco čekáme, někdy vědomě, jindy podvědomě …až vyrosteme, až ukončíme své vzdělání, až vyděláme, až něco koupíme, až znovu uspoříme, až splatíme půjčky, až pojedeme na ten nepatrný okamžik v roce na dovolenou, až budou vánoce, až budeme v důchodu … utrácíme, stárneme a  naučili jsme se na něco čekat. Ale na co? Jaká je nejvyšší a nejkrásnější vize našeho života? 

Je to ono? 

    Kdybychom mohli, kdybychom už všechno měli a všude byli, co bychom dělali? Koupili bychom si více aut, více domů, více ledniček, největší televizi na světě – a co bychom dělali potom? Obklopeni neskutečnými hromadami všeho možného bychom zjistili, že to jediné důležité je, aby nás měl někdo rád, abychom měli zdravé krásné a chytré děti, sami byli zdraví a energičtí a abychom mohli odpočívat někde uprostřed nádherného kousku přírody, kde nás nebudou rušit nákladní auta ani služební telefony. Upřímně řečeno, každému kdo má jen jedno tělo, jsou dvě auta nebo desetinásobek jídla v lednici stejně úplně k ničemu. Pochopíme-li, co skutečně od života chceme, můžeme si ušetřit desítky let strávených honbou za iluzemi a čekáním. Můžeme jít rovnou k věci. Je totiž možné, úplně pro každého a bez vyjímky, ihned začít měnit životní styl, aniž by to snížilo vaši životní úroveň a postavilo vás to do jakékoliv nevýhody vůči vašemu okolí. Někdo teď možná namítne, že současný konzumní styl života je pro něj dokonalý a téměř bezchybný. Dobrá tedy, pak mu popřejeme mnoho radostných a láskyplných chvil u večerních zpráv. Pokračovat ve čtení je záležitost dobrovolná. Mohlo by to totiž radikálně změnit váš pohled na svět a vyvolat ve vás touhu založit si vlastní rodový statek.  

Jaroslav Svoboda