"Je to umění s láskou a pokorou pečovat o Zemi jako o nádhernou zahradu ... 
... umění, které po dlouhou dobu spalo v našich srdcích"

Jak má vypadat obnovený venkov?
 A kdopak za nás ten venkov obnoví?

    Obnova venkova je často hlásané téma, o kterém se mluví, čerpají se na to veliké dotace, různé fondy a plány bují jak houby po dešti, ale k lepšímu se nic nemění. Ani nemůže. Jediný kdo může obnovit venkov jsou lidé, a lidé nejsou figurky vzorně reagující na výmysly v politické sféře. Člověk, aby něco dělal, především musí mít chuť a důvod to dělat. Těžko něco takového můžeme chtít po člověku, jehož dědovi a otci někdo násilím zabavil rodnou půdu a desítky let mu do hlavy vtloukal, že zemědělství je tvrdá dřina. Těžko to také můžeme chtít po lidech kterým dnešní systém ukazuje, že zemědělstvím se nedá uživit. "Musíte mít hodně drahou těžkou techniku, velké širé lány a spousty starostí co zasít, kdy sklidit a jak to prodat. Jinak to, panáčkové, nejde ..." Venkov a zemědělství jsou nutně dvě propojené věci, protože města nejsou schopná sama o sobě přežít. 

        Totalitní odpojení
        Já osobně nechápu, jak by bylo možné na podobné strategii začít obnovovat venkov. Bez jakéhokoliv nadšení, vize a touhy po něčem jiném. Vždyť mnoho lidí na dnešním venkově nemá kam směřovat a neví, co smysluplného tvořit. V restituci navrácená půda dále „patří“ zemědělským družstvům, protože místní lidé většinou rádi podepsali nevýhodné pronájemní smlouvy, aby se jí nějak zbavili. Nikdo neví, co s tím - a mnohým to moc vyhovuje. Totální totalitní odpojení člověka od jeho rodné půdy bylo úspěšné a výborně se hodí do krámu i kapitalismu.

        Pěstovat či nepěstovat
        Je moderní tvrdit, že se to nevyplatí, že živit se na vlastní půdě je utopie či idealismus. Jinými slovy, je populární používat propagandu, která byla za poslední staletí používána a materializována k tomu, aby lidé ztratili chuť vlastnit kus své půdy, být nezávislí a neovladatelní. Jako jediné možné byly prezentovány metody, při nichž se člověk šíleně nadře a byly zpřetrhány veškeré citové i fyzické vazby k půdě a k vlastnímu pěstování potravy. Ale cesta nemusí být správná jen proto, že je dobře vyšlapaná.

        Fascinace dobytkem
        Ale i když někteří naši předci byli velmi chytří a šikovní, ani tak to ještě před nástupem komunismu nebylo zrovna ukázkové. Statky byly velká dřina. Místo aby lidi v klidu a pohodě živili sami sebe, tak pracovali od rána do večera pro zvířata. Takový paradox. Člověk se stal otrokem zvířete, jen proto, aby ho nakonec mohl sníst. (Více o tomto tématu v připravovaném článku „Koho uživí rodový statek"). To je další důvod, proč se nikdo moc nehrne obnovovat venkov. Kdo z moderních lidí by chtěl lítat od rána do večera v gumákách po zabláceném a posraném dvorku? A všichni přeci víme, jaký tam býval bordel. Hromady harampádí, staré kůlny plné zbytečností, nepojízdné auto, zbytky traktoru, stodola s rozpadající se střechou, dům který na jedné straně doopravíme a na druhém konci můžeme zase začít ... a věčný nedostatek peněz. Paradox opět vyvstává – chudý vesničan živí bohatého měšťáka.  No, já bych teda na ten venkov, za těchto podmínek, raději nešel... Ti co už tam jsou, svého času asi neměli moc na vybranou. Pokračovali jak mohli v rodinné tradici, neměli návod jak to dělat lépe a zaslouží za to určitě náš respekt. Jenže jejich potomci na výběr bohudík (bohužel?) mají, a odcházejí pracovat do měst. 

        Lufťáci
        Nový, zcela opačný trend, díky kterému venkov získává na přitažlivosti jsou bohatší lidé z měst, kterým rychlé auto a peníze na benzín umožňují uniknout ze znečištěného a (co se nájmů týče) předraženého města. Koupit nebo postavit si stavení na venkově a pak celý život jezdit do města do práce degraduje venkov na luxusní noclehárnu, a nic moc dobrého mu nepřináší. Tito lidé nakupují cestou domů v příměstských supermarketech a proto jejich vyšší příjmy ani nikterak nepomáhají místní vesnické komunitě. Venkov se mění na další satelitní městečka, kterým jsem často slyšel říkat „paneláky naležato“. Z ekologického hlediska je tento styl dojížděcího bydlení a života ještě horší než paneláky. Pro své děti bychom takto žádné trvalé hodnoty nevytvořili. (Dům zcela jednoznačně nepovažuji za trvalou hodnotu - pro příští a chytřejší generace budou už dnešní neekologické domy "fuj" a ty ekologické budou zastaralé).

        Zametání před vlastním prahem
        Čím méně zdravých a silných lidí trvale žije a funguje na venkově, tím více práce a odpovědnosti leží na zemědělcích a družstvech, kteří chtě nechtě dále rozorávají velké širé rodné lány. Říká se, že to jak dnes funguje zemědělství je jediná možnost, jak uživit lidstvo. Ano, je to pravda. Lidstvo, které se nezajímá o svou půdu jinak uživit nelze. Je snadné pochopit zemědělce, že musí nakupovat za miliony peněz chemii, jezdit traktory sem a tam a rozsévat ji po polích. A je snadné pochopit, že lidé jedí tyto nezdravé výpěstky, umírají na civilizační choroby a neváží si zemědělců. Je to přirozený zákon příčiny a následku. Poptávka po plodinách z půdy, která nás nezajímá, produkuje nabídku plodin, které nejsou zajímavé pro naše tělo. Je snadné pochopit, že lidé v tomto systému porodí děti, a hned je na tento systém napojí. Nemají jinou možnost, nemají půdu, nemají lásku k půdě potřebnou k obhospodařování půdy, žijí v iluzích o tom, co je v životě důležité a navíc instinktivně potřebují svým dětem něco předat. Bohužel nikdo nemá schopnost předat více, než sám momentálně zná nebo má.

        Naprosto chápu, že zemědělci nemohou za to, jaké negativní následky má jejich práce na životní prostředí. Oni to dělají jak nejlépe umí. Nikdo jiný to za ně v současné době neudělá, protože ostatní lidé zatím nepřevzali odpovědnost za svou vlastní obživu. Svým postojem naše společnost spoléhá na to, že když to do supermarketu dnes večer nikdo nedoveze z Čech, tak to přijede zítra ráno z Itálie. Proč tedy brát osobní zodpovědnost za příkoří, které se děje naší vlastní krajině? Nám je to přeci jedno. Holt o víkendu na výlet pojedeme na jinou stranu, tam to ještě tak zničené není... a až tam postaví tu dálnici, poletíme k moři.

        Trochu světlejší vizi, prosím
        Obnova venkova nemá být velká ani složitá dřina. Vztah k venkovu, stejně jako vztah k čemukoliv jinému, vzniká především na základě příjemných věcí. Pokud každý člověk vezme do své péče kousek půdy, své vlastní domoviny a zkrášlí ho svou důvtipností, svým citem a svýma rukama, vytvoří trvalou a živou hodnotu pro sebe i své potomky. Ti se tam narodí a budou vyrůstat v přírodě, kterou tam vysázeli jejich rodiče, a jejich vztah k místu už bude od základu dobrý a nefalšovaný. Mluvíme zde o jednotlivci či rodině, která vytvoří pro sebe a své děti ekozahradní rodový statek. Napadlo Vás někdy, že by jste chtěli žít v rajské zahradě? A odvážili jste se pomyslet, že by se to mohlo stát Vaší každodenní realitou? Žít v domku s obrovskou zahradou, zasadit pro své děti les, dýchat voňavý vzduch, dělat své oblíbené nebo žádné konkrétní povolání a navíc mít podobně naladěné sousedy? Myslíte si, že to je utopie, nebo patříte k těm, kteří vědí, že mohou mít cokoliv si přejí, pokud se rozhodnou své cíle aktivně zrealizovat?

        Ekozahradní rodový statek
        Rodový statek je pozemek o rozloze nejméně 1ha (tedy asi 100x100m), částečně zalesněný, v osobním vlastnictví jednotlivce, páru nebo rodiny. Na tomto místě bude založena ekologicky vyvážená zahrada, pole, sad či les - dle přání a zaměření majitele. Tento přírodně obhospodařovaný pozemek je koncipován pro trvalé bydlení (s tolerancí přechodu a současných platných zákonů), tedy na něm bude též postaven menší ekologický dům. Ekozahradní statek je plánován pro harmonický život rodiny, pěstování kvalitních a ekologicky čistých potravin a ideálně i pro zajištění financí (budou-li ještě potřeba) či na míru šitého pracovního místa. Rozhodně se nejedná o pozemek, kam budeme jen jezdit makat o víkendech a trvale při tom pracovat v nějaké fabrice (mimo první přechodnou fázi).

Tento obrázek (z obalu knihy B.Mollisona: Úvod do Permakultury), by mohl být ukázkou části ekozahradního rodového statku.

Jaroslav Svoboda & Květoslava Svobodová